O mně

Rok 1992, Albeř, soustředění tehdy začínajícího týmu Iuridica Outlaws. Odposlechnuto z rozhovoru ragbistů, kteří se v noci vraceli z hospody: "Takovej brejlatej, s bíbrem... Jak nemůžou v dešti na hřiště, rve do nich v jídelně celej den teorii a včera večer jsem ho slyšel, jak jim říká, aby si před spaním opakovali postavení při hře!"

Tak to jsem já – Robur. Proč www.no16.cz? Je to tak, šestnáct mi už dávno není. A tak No16 znamená číslo 16, které nosím na dresu.

Se softballem jsem se poprvé setkal v turistickém oddíle, ze kterého vznikl softballový tým Spofa, vedený nejdřív Jirkou Bursíkem, později jeho bratrem Martinem. S vlastní hrou jsem ale začínal v roce 1984 v družstvu Humanity, pod vedením dr. Endršta. Do Spofy jsem přišel v roce 1985, do nově zakládaného B-týmu, který jsem po dvou letech začal i trénovat.

Věc v dnešní době těžko pochopitelná, ale bohužel pravdivá. Až do roku 1990 bylo, kromě různě jednotlivě pokoutně dovážených rukavic, velmi obtížné obstarat jakoukoliv výstroj. Jediný legální způsob jak získat rukavici, znamenalo spolehnout se na pořadník na jednou ročně přicházející zásilku z Kuby. Z dnešního hlediska to bylo vybavení mizerné, z nekvalitního materiálu. Proto jsem se rozhodl využít dovedností, získaných v již zmíněném turistickém oddíle. Podařilo se mi získat roztrhanou rukavici Wilson A -9811, rozebral jsem ji a po obtížném boji se ztvrdlou, potrhanou a deformovanou kůží vytvořit střih. Podle toho jsem pak ušil rukavici novou. Už v té době jsem vymyslel některá vylepšení, na která (jak říkám) Američani ještě nepřišli. Tehdy jsem ještě svůj výtvor označil Wilson A 9816, čímž se jsem přiznal ke kopírování střihu, ale svou šestnáctkou se přihlásil i k částečnému autorství. S touto rukavicí jsem pak odehrál několik sezón v české nejvyšší soutěži. Další rukavice, které jsem vytvořil, jsem pak už ale označoval svým logem Robur. Těch kompletních výrobků ale není mnoho. Střihy obkreslované podle papírových šablon, nákroj dílů nožem a sedlářské ruční šití samozřejmě nemůže cenově konkurovat průmyslové produkci. A tak s hrdostí vzpomínám na chytačskou rukavici, kterou ode mne přijal Jerry Stitt, trenér Arizonské university, na polařku, která je vystavena v Softball Hall of Fame Museum v St. Petersburgh ve Virginii. A i vicepresident MLBI Steve Baker, bývalý nadhazovač Oakland Athletics je vlastníkem jednoho exempláře. To sice není vlastní výroba, ale kompletně zrestaurovaná kubánská rukavice značky Batos, jako připomínka obtížných podmínek za jakých se v Čechách softball a baseball prosazoval. A počátkem 90. let jsem zamířil ještě výš. Před prvním setkáním prezidenta, pana Václava Havla s Georgem Bushem starším, velkým příznivcem baseballu a prvním metařem v dobách studií na Yale, jsem nabídl Prezidentské kanceláři rukavici vlastního střihu jako oficiální dar americkému prezidentovi. Pravidla protokolu však byla neúprosná, termíny krátké a tak vše skončilo zdvořilým poděkováním za snahu. Nad žižkovskou dílnou, visel v letech 1992 – 1995 vývěsní štít Robur - softball, baseball, práce s kůží. Kromě prodeje míčů, pálek a rukavic jsem se zabýval hlavně opravami rukavic, ale i výrobou westernově zdobených kožených doplňků. Různá pouzdra, brašny, spony do vlasů... Opasky mají všichni členové Spirituál Kvintetu, kytarové řemeny si vybrali i Milan Broum a Petr Janda z Olympiku. Založil jsem i volné, řemeslně umělecké sdružení „Vlastníma rucemi“, se kterým jsem uspořádal výstavu výrobků vytvářených tradičními řemeslnými technikami.

Po hráčském a trenérském angažmá ve Spofě, jsem v roce 1990 založil tým mladých hráčů na SOU ČKD Praha a sponzorováni divadlem známého mima Borise Hybnera jsme trénovali a hráli pod hlavičkou GAG BH. Po spojení s týmem MFF jsme po vítězství v Pražském přeboru postoupili do 2. ligy. Kvůli skupině mladých nadějných hráčů jsem přestoupil do Krče, trénoval juniory, hrál za B tým a stal se i mistrem ČR. V roce 1995 jsem si proto mohl zahrát na PMEZ v Holandsku. Odstěhoval jsem se z Prahy do Sedlčan, kde jsem se hráčsky i trenérsky zapojil do budování nově vzniklého softballového klubu Pegas Sedlčany. I když už rozhodně netrávím na hřišti 6 dní v týdnu jako dřív a hraji jen málo, rukavice opravuji dál.

Až uvidíte u hřiště člověka, obklopeného změtí řemínků, se dvěma až třemi koženými troskami, ze kterých se postupně stávají rukavice pro ligové hráče, to jsem já. Přijďte se se mnou poradit, protože o rukavicích vím všechno a, jak s lehkou nadsázkou říkám, na světě nemám konkurenci. I když ten Maxwell ze St. Franciska není špatnej...